2.díl Smiřme se s tím!
Vylezla jsem na břeh a uviděla, jaký ostrov se přede mnou prostírá. Byly tam palmy i malé jezírko. „Doufám, že tam bude pitná voda“ zadoufala jsem. „ Byla by to krásná dovolená, až na malý detail“ prohlásila jsem se sarkasmem v hlase.
Za mnou vylezl Lukáš (ještě jsem nevěděla jak se jmenuje).
Tak takhle to tam vypadalo. Docela hezké, že?
Plakala jsem „Co se děje neplačte“ utěšoval mne. „Moje kamarádka...“ vzlykla jsem „Je určitě už mrtvá a vy se mě budete ptát co se děje!!!? “ už jsem křičela.
„A co si myslíte? Já jsem letěl s rodinou a vidíte snad, že bych se radoval!??“ docházela mu trpělivost „ Podívejte se, moře to letadlo vyvrhlo na břeh, jdeme se tam podívat.
"Doufám, že ještě někdo přežil, pojďte!" Nakázal. Já jsem jen přikývla a vydala se za ním.
„Přece ještě někdo musel přežít“ řekla jsem svou domněnku o hodinu později Lukášovi. „Bohužel jsme přežili jen my dva“ odpověděl a odvrátil ode mě tvář. Stačila jsem jen spatřit, jak se mu lesknou oči. Děsila mne představa, že jsme na pustém ostrově zcela sami.
Stmívalo se a my se rozhodli, že si půjdeme odpočinout. Lukáš se mnou neprohodil ani slůvko otočil se na bok a usnul. Za to já jsem usnout nemohla. V hlavě se mi honily děsivé vzpomínky z nehody. Zavřela jsem oči, ale bylo to ještě horší. Vykřikla jsem a posadila se do měkkého písku. Lukáš se naštěstí neprobudil. Pomalu se mi zklidnil tep. Znovu jsem si lehla a zavřela oči. Nic. Žádné děsivé obrazy jsem neviděla. Pomalu jsem oči otevřela a zadívala se na hvězdnou oblohu. Asi jsem se s tím smířila. Toto byla má poslední myšlenka před usnutím.
Komix
(Kiki, 19. 4. 2013 19:36)